Važme si svobody projevu a tisku
Svoboda projevu u nás existovala za první republiky a pak od května 1945 do února 1948. Bratr mé babičky Alois Pavlica starší ze Staré Vsi nad Ondřejnicí se domníval, že existuje ještě v lednu 1949, ale tvrdě narazil. Tím, že veřejně řekl, co si myslí o režimu v Sovětském svazu a o tom, co prosazuje KSČ u nás, se dopustil hned tří trestných činů najednou a stálo ho to čtyři tisíce korun a měsíc vězení. ( viz Kdo jsem )
O svobodě projevu a tisku ve druhé polovině 80-tých let jsem se měl možnost přesvědčit na vlastní kůži. Tehdy se doporučovalo: „Nemysli, když myslíš, tak nemluv, když mluvíš, tak nepiš, když píšeš, tak nepodepisuj a když podepíšeš - tak se nediv!". Já jsem se tímto doporučením neřídil - z vlastní iniciativy, aniž by to patřilo do mé pracovní náplně, jsem psal a podepisoval jsem se, a pak jsem se několikrát nestačil divit.
Když jsem napsal kritický článek „ Hlavní viník : alkohol" (viz Mé články) a předal jej redakci týdeníku Ostravskokarvinský horník, tak vedení OKD jako vydavatel časopisu rozhodlo, že článek nebude otištěn a odůvodnilo to tím, že by to mohlo ohrozit nábor do hornictví a že časopis čtou také obchodní partneři, a to dokonce i v kapitalistické cizině, a poškodilo by to dobré jméno nejen té šachty, kde ke kritizované události došlo, ale celého revíru, a vlastně celého Československa, protože by to nahrálo západní propagandě, která už tak očerňuje socialismus, kde jen může a zneužije k tomu jakékoli záminky. To byly v té době velmi silné argumenty a většina tehdejších novinářů by to vzdala, řekli by si, že hlavou zeď neprorazí a článek by jednoduše skončil v redakčním koši. Díky redaktoru Břetislavu Olšerovi (dnes známému spisovateli) a jeho redakčním kolegům se tak ale nestalo. Se zákazem publikovat se nesmířili, vyjednávali dál a nakonec dosáhli toho, že článek vyšel, ale současně na téže stránce musel být otištěn rozhovor s ředitelem šachty, který čtenáře ubezpečil o tom, že zavedl přísná opatření, která zabrání tomu, aby se něco takového mohlo opakovat, a že kolektiv šachty je velmi iniciativní, odpovědný a pracovitý, a náročný plán těžby uhlí nejen plní, ale dokonce i překračuje.
S uvedeným článkem měla problémy pouze redakce, zatímco po otištění mého kritického článku o ekologické havárii „Proč byl v řekách mazut?" v březnu 1987 v Ostravském večerníku (viz Mé články) mi v práci zazvonil telefon a ohlásila se sekretářka vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Ostravě a nejprve se ubezpečila, zda mluví se mnou a kladla přitom důraz na moje křestní jméno. Pak mi spojila svého šéfa, který mi sdělil, že právě „tvrdě zdupal" mého jmenovce JUDr.Josefa Dlouhého, náčelníka odboru vyšetřování Městské správy VB v Ostravě, a že můj jmenovec se bránil, že ten článek nenapsal on, ale já. Nejvyšší ostravský stranický šéf mi položil otázku, proč píšu o Ostravě takové špatné věci a proč nenapíšu něco kladného. Když jsem mu odpověděl, že k té havárii došlo přesně tak, jak jsem to popsal, a že jsem to publikoval proto, aby si z toho všichni vzali ponaučení, aby se už nic podobného neopakovalo, tak mi řekl, že to je sice pěkné, ale že toho negativního už bylo o Ostravě napsáno dost a že teď je zase třeba psát o kladných věcech. Protože mi hned na začátku řekl, že mého jmenovce za ten článek „tvrdě zdupal", tak to asi považoval za dostatečnou výstrahu i pro mne, a žádné sankce jsem nepocítil.
Horší to bylo s anketou „Jak proti úplatkům?" (viz Mé články), otištěnou v Ostravském večerníku v březnu 1988. V té době byla korupce dosti rozšířená, ale příliš se o ní nepsalo, a proto jsem se rozhodl udělat něco, co by podnítilo o tomto problému veřejnou diskusi. Navrhl jsem zástupci šéfredaktora Ostravského večerníku Zbyňku Vašutovi, že vypracuji otázky do anketního lístku, který by čtenáři mohli vyplnit a sdělit svoje názory a náměty, jak proti korupci bojovat, anebo by dokonce mohli touto formou podat trestní oznámení, a s JUDr. Radomírem Milatou z hospodářské kriminálky jsme se dohodli, že tato trestní oznámení mu předám a kriminálka je prošetří. Anketa měla kladný ohlas u čtenářů, kteří poslali 56 vyplněných anketních lístků a 10 dopisů. Velmi negativně však reagoval ideologický tajemník Městského výboru KSČ v Ostravě, který anketu označil za škodlivou akci, která dala různým pomlouvačům možnost osočit z korupce poctivé funkcionáře, a tak místo půlročních odměn jsem nedostal ani korunu, ale zato jsem byl poučen, že iniciativa je sice správná věc, ale musí být v pravý čas a na pravém místě.
Po listopadu 1989 jsem už žádné problémy s publikováním svých článků neměl. V lednu 1990 jsem považoval za nutné reagovat na značné znepokojení lidí z toho, že někteří z těch, kteří byli počátkem ledna na základě prezidentské amnestie propuštěni z vězení, okamžitě začali páchat hlavně majetkovou a násilnou kriminalitu. Do Ostravského večerníku jsem proto napsal článek, v němž jsem uvedl, že pět pachatelů bylo vzato do vazby a napsal jsem, že amnestovaní občané nemohou počítat s tím, že ve svobodné demokratické společnosti budou moci beztrestně ničit, krást a napadat ostatní a že by měli vzít na vědomí, že Veřejná bezpečnost, prokuratura a soudy budou plnit svoje zákonné povinnosti a poctivé občany budou důsledně chránit.( viz Mé články-Nechtěli se napravit). V červenci 1990 jsem na stejné téma napsal další článek, ve kterém jsem popsal případ amnestovaného recidivisty, který si po propuštění z vězení šel s kuchyňským nožem v ruce vyřídit účty s policisty na oddělení v Kravařích za to, že proti němu v minulosti zakročovali.(viz Mé články- Nebezpečný Sandokan ).
V září 1990 jsem považoval za nutné reagovat na „právní zmetky", které vyrobilo Federální shromáždění a varoval jsem před právním chaosem, který by v důsledku nekvalitní práce parlamentu mohl nastat. ( viz Mé články- Podivné zákony).
V lednu 1991 jsem byl šokován tím, jakým neodborným a zavádějícím způsobem informovali veřejnost v tisku vedoucí představitelé Veřejné bezpečnosti, a proto jsem do Moravskoslezského dne napsal článek Podvádět se nevyplácí. Tvrzení policistů o tom, že majetkové machinace spojené s podhodnocováním nemovitostí nejsou trestné a že jde pouze o majetkoprávní záležitosti, jsem uvedl na pravou míru a napsal jsem: „Podhodnocování nemovitostí je v současné době vysoce společensky nebezpečné. Někteří vedoucí pracovníci státních podniků se totiž snaží využít nepřehledné situace a "privatizovat" způsobem, který neoprávněně obohacuje kupující, ale okrádá státní podniky a tedy i stát. A k tomu by nikdo neměl lhostejně přihlížet." ( viz Mé články-Podvádět se nevyplácí).
Po čtyřiceti letech potlačování svobody projevu a tisku u nás od listopadu 1989 tyto svobody reálně existují. Do médií přišli noví lidé, kteří nepoznali tlak autocenzury a odvážně se pustili do investigativní žurnalistiky, kterou já osobně považuji za společensky cennou a přínosnou, protože často odhaluje korupci státních úředníků a politiků, která by se jinak pravděpodobně vůbec nedostala na veřejnost. Vynikající práci odvedla ostravská novinářka Jana Lorencová, která začala pracně sbírat fakta o obrovských daňových únicích spojených s machinacemi s lehkými topnými oleji a kritizovat ministerstvo financí, které tvrdilo, že jde o legální obchod. Díky vytrvalosti a odvaze Jany Lorencové, která na tuto závažnou trestnou činnost veřejně upozornila a podnítila o ní veřejnou diskusi, bylo ministerstvo financí nakonec donuceno svůj postup přehodnotit a otevřela se tak cesta ke spravedlivému potrestání těchto podvodníků.
Stejně tak považuji za společensky prospěšné informování veřejnosti o soudních jednáních. Ta jsou veřejná a veřejnost proto má právo být informována o tom, co a jakým způsobem soudy projednávají a jak rozhodují. Proto jsem jako státní zástupce před novináři nikdy neutíkal a pokud mi to zákon umožnil, tak jsem na jejich otázky vždy odpověděl. Jsem si vědom toho, že novinář se neptá proto, že je zvědavý, ale proto, že moje odpověď zajímá čtenáře, posluchače nebo diváky.
Zejména v televizi často vidím, jak různí politici - radní, starostové, ale i někteří ministři před novináři utíkají. Považuji to nejen za neslušné chování k novinářům, tedy k lidem, kteří dělají svoji práci, ale především za pohrdání veřejností, kterou novináři zastupují. Nelíbí se mi ani způsob, jakým někteří politici reagují na kritiku v médiích. Často se nezabývají tím, za co jsou kritizováni, ale tím, která osoba nebo média je kritizují a za každou kritikou jsou ochotni vidět mediální spiknutí proti své osobě nebo proti své politické straně.
Meze svobody projevu a tisku jsou regulovány zejména tiskovým zákonem. Současný tiskový zákon je moderní z roku 2000, ale přesto v současné době někteří politici začínají hovořit o tom, že je třeba jej zpřísnit a nacházejí k tomu inspiraci v novém tiskovém zákonu na Slovensku.
Podle našeho současného tiskového zákona ten, kdo se domnívá, že sdělení v tisku je nepravdivé, neúplné, nepřesné nebo zkreslující a dotýká se jeho cti, důstojnosti nebo soukromí, má právo požadovat uveřejnění odpovědi, a pokud vydavatel odpověď neuveřejní, tak má právo se domáhat uveřejnění odpovědi u nezávislého soudu. Kromě toho může také podat u soudu žalobu na ochranu osobnosti a požadovat i peněžitou (materiální) satisfakci.
Každý, a tedy i politik, má dostatečné zákonné prostředky k tomu, aby se mohl obhájit. Chápu, že se politikovi nelíbí, když ho novinář kritizuje, nebo když odhalí nějakou nepravost, do níž je politik zapleten. Skutečnost, že se politikovi něco nelíbí, ale nemůže být v demokratické společnosti rozhodující, protože tato společnost má mnohem důležitější hodnoty.
Demokracie nemůže zaručit, že se k moci dostanou pouze ti nejlepší z nejlepších. Měla by však zaručit, že pokud mocní začnou svoji moc zneužívat, tak nebudou beztrestní, protože existují kontrolní mechanismy, které je odhalí a donutí odstoupit. A jedním z těchto kontrolních nástrojů je právě svoboda tisku a médií.
Současný tiskový zákon považuji za naprosto vyhovující a pokud budu zvolen senátorem, tak budu jednoznačně proti jakémukoli zpřísnění tohoto zákona, protože by to mohlo znamenat nejen omezení svobody projevu a tisku, ale také omezení práva všech občanů svobodně vyhledávat a přijímat informace. A to by byl jednoznačně krok zpět.
