V politice si vážím odvahy
O politiku jsem se zajímal již od dětství a moje politické názory formovala rodina a známí, a také moje zážitky z padesátých let, kdy jsem byl svědkem násilné likvidace živnostníků a násilného zakládání JZD, na které doplatil také můj otec. ( viz Kdo jsem ). V polovině šedesátých let, kdy se poměry začaly uvolňovat, mě zaujaly zejména názory odvážného spisovatele, filmového scenáristy a publicisty Jana Procházky, které publikoval v časopise MY. Jan Procházka ještě před rokem 1968 nabádal lidi k tomu, aby nebyli neteční k věcem veřejným a vyzýval k občanské odvaze. Již v roce 1966 napsal : „Měl by nás rozčilovat každý nespravedlivý případ. Ať už je někdo nespravedlivě zvýhodněn, nebo jiný neprávem poškozen...Nesmíte se bát ! A když už se někdy bojíte, nesmí to na vás být nikdy vidět." Tyto a další články Jan Procházka zveřejnil také v roce 1968 ve své knize Politika pro každého, ve které napsal: „ Národ vykázaný ve své většině od správy svých věcí už znovu stojí na prahu naší politiky. Je naší povinností dodat mu sebedůvěry a povzbudit jeho odvahu. Aby otevřel dveře." Jan Procházka byl za svoje názory vyloučen z KSČ a až do své smrti nesměl publikovat.
V roce 1968 jsem si koupil knihu J.F.Kennedyho Profily odvahy, která byla v USA vydána již v roce 1955, ale u nás mohla vyjít teprve v roce 1968. Kniha líčí příběhy osmi amerických senátorů, kteří v různých dobách čelili nátlaku, dávali v sázku životní kariéru, riskovali, že jejich činy budou nepopulární a že budou pomlouváni, ale přesto jako senátoři rozhodli podle svého svědomí. Kniha se zabývá odvahou, kterou J.F.Kennedy nejvíce obdivoval, a jako politik vyhledával ty, kteří ať už na bojišti, na sportovním hřišti nebo v řečnickém projevu dokázali, že mají odvahu, že svoji věc dovedou hájit a že je možné se na ně spolehnout. Sám J.F.Kennedy byl odvážný politik, což projevil zejména v boji za rovná práva pro všechny občany USA a v době kubánské krize v roce 1962.
Přiznám se, že kniha J.F.Kennedyho Profily odvahy, kterou jsem přečetl ve svých jednadvaceti letech, pro mne byla a stále je velkou inspirací. Také já obdivuji v politice odvahu.
V novodobých českých dějinách je pro mne příkladem odvahy Karel Havlíček Borovský, který byl nejen básníkem a novinářem, ale v roce 1848 se stal také politikem. Byl zvolen poslancem říšského sněmu a po jeho rozpuštění se ve svých novinách odvážně postavil na odpor rakouskému absolutismu a byl za to opakovaně postaven před soud ( viz Mé články-Havlíčka zavřít nedokázali, Havla zavírali snadno).
Příkladem odvahy je pro mne T.G.Masaryk, který se nebál veřejně prokázat, že rukopisy zelenohorský a královédvorský jsou padělky, i když tím vyvolal celonárodní aféru a dočasně ztratil důvěru v české společnosti. Za tzv.hilsneriády po odsouzení L.Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky prosadil revizi soudního procesu a stal se za to terčem protižidovské kampaně. Po vypuknutí první světové války ve svých 64 letech odešel do exilu a odvážně začal organizovat zahraniční odboj proti Rakousku-Uhersku a Československé legie, a díky jeho odvaze se mu podařilo získat pro vznik samostatného Československa podporu vítězných velmocí.
Obdivuji také odvahu poslance Národního shromáždění Oty Hory, který od roku 1945 až do února 1948 veřejně na půdě parlamentu i jinde kritizoval nezákonnosti členů KSČ na ministerstvu vnitra a v bezpečnostních složkách a tyto praktiky nazýval „ rudým gestapismem". Jeho kritika měla takový ohlas, že Klement Gottwald v únoru 1948 prohlásil:
„Horu musíme dostat živého za každou cenu a řemeny se z něj budou řezat zaživa". Gottwaldovo přání se naštěstí nevyplnilo, protože Horovi se podařilo na poslední chvíli uniknout zatčení a odejít do emigrace. Po listopadu 1989 mu prezident republiky udělil Řád T.G.Masaryka.
Velmi si cením také odvahy poslankyně Národního shromáždění JUDr.Milady Horákové a dalších českých politiků, kteří po únoru 1948 neodešli do exilu, ale doma bojovali za obnovení demokracie těmi prostředky, které měli k dispozici.
Odvážný byl také František Kriegel, který v srpnu 1968 v Moskvě jako jediný odmítl podepsat tzv.moskevské protokoly, v říjnu 1968 jako jeden z mála poslanců Národního shromáždění hlasoval proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa a v květnu 1969 pronesl na zasedání ÚV KSČ na adresu Gustava Husáka a nového vedení KSČ tak ostrou kritiku, že byl ihned z KSČ vyloučen. Jeho projev samozřejmě nesměl být u nás nikde zveřejněn a byl pouze vysílán v Rádiu Svobodná Evropa, odkud jsme jej s kolegy nahráli a v létě 1969 přepsali a rozšiřovali mezi pracovníky závodu a známými.
Vážím si také odvahy Václava Havla a dalších disidentů, kteří se nenechali zastrašit ani vězněním a bojovali za lidská práva pro všechny občany již v době, kdy ještě nemohli tušit, že se režim v listopadu 1989 zhroutí.
Po roce 1989 jsem už žádný projev velké odvahy u žádného politika nezaregistroval. Je sice možné, že k nějakým odvážnějším činům v naší politice došlo, ale jak řekl Jan Werich:
„Když se hrdinství nepovede, tak lidé řeknou, že to bylo bláznovství."
Dnešní doba nahrává spíše politikům, kteří se vyhýbají politickým rizikům a většinou dělají pouze to, co si přeje vedení jejich politické strany, na jejíž kandidátní listině se do politiky dostali, protože příště by již nebyli na volitelném místě, nebo by nemohli kandidovat vůbec. Také to je důvod k tomu, aby si občané zvolili do Senátu takové zástupce, kteří nejsou svázáni stranickou kázní a budou rozhodovat nezávisle podle svého svědomí, a pokud to bude třeba, tak i odvážně.
