Spravedlnost á la Brežněv
Otřesný případ justičních zločinů, o kterých jsme se nesměli dozvědět
Zhruba poslední dva roky před listopadovou revolucí šly časopisy Týdeník aktualit a Sputnik na dračku. Z nich jsme se dozvídali pravdu o zločinech stalinismu a o křiklavých případech z období brežněvovské stagnace. Bylo toho tehdy zveřejněno dost, ale pro nelibost Bil'aků a Fojtíků, kteří by tyto časopisy u nás nejraději zakázali, jako to udělal se Sputnikem v NDR Honecker, nemohlo být zveřejněno všechno. Nesměl být zveřejněn Chruščovův projev o kultu osobnosti Stalina na XX. sjezdu KSSS, ani otřesný případ justičních zločinů v Bělorusku v sedmdesátých a osmdesátých letech. A tak se teprve dnes můžeme seznámit s tím, co bylo podrobně zveřejněno již 2. 3. 1988 v sovětském časopise Literaturnaja gazeta.
Vrah řádil čtrnáct let
V Běloruské republice, ve vitebském a polockém okrese, Genadij Michasevič (1947) od roku 1971 do roku 1984 zavraždil celkem šestatřicet mladých žen. Svoji oběť vždy znásilnil a pak uškrtil. Mrtvé ženy obral o peníze a cenné věci a pak je většinou zahrabal. Počet vražd se rok od roku zvyšoval - v roce 1971 zavraždil jednu ženu, ale během roku 1984 se jeho obětí stalo již dvanáct žen. Pocit beztrestnosti vrahovi rozvazoval ruce a dodával mu odvahu k dalším zločinům.
Sexuálně úchylného vraha nebylo snadné odhalit. Michasevič se svých zločinů dopouštěl sám, nikomu se s nimi nesvěřoval a v běžném životě působil dojmem normálního řádného občana - byl vedoucím údržby v sovchoze. Byl opatrný a snažil se, aby nezanechal žádné stopy. Aby se nevystavil podezření, vybral si za oběť pokaždé úplně neznámou ženu, které nabídl svezení nákladním autem, s nímž jezdil.
K tomu, že Michasevič byl dlouhá léta mimo podezření, přispěla i skutečnost, že byl aktivním členem KSSS, byl delegátem okresní stranické konference a navíc - byl členem pomocné stráže milice. A tak, když se v celém kraji pátralo po řidiči červeného záporožce, také on s dalšími pomocníky a milicionáři pátral - sám po sobě.
Když viděl, že se pátrání přibližuje z vibetského okresu k Polocku, rozhodl se odvrátit pozornost od svého bydliště. Pozměněným rukopisem napsal do vitebských novin anonymní dopis: uvedl, že vraždy jsou msta vitebských mužů - manželů a milenců, které zavražděné ženy podváděly. Když viděl, že se dále pátrá v polockém okrese, odjel do Vitebska, večer se vydal „na lov" a ráno byla nalezena jeho šestatřicátá oběť. Byl u ní dopis, opět s vysvětlením, že jde o mstu ze žárlivosti a s podpisem „Vitebští patrioti".
Michaseviče vytipovali podle popisu a podle písma. Přestože se je snažil změnit, expertíza ho usvědčila. Když ho přišli zatknout, měl už sbalené kufry a letenku do Oděsy. Při vyšetřování se doznal ke všem šestatřiceti vraždám. Uvedl všechny okolnosti a detaily, které mohl znát jenom vrah. Tak například přivedl vyšetřovatele přesně na místo u trati, kde byla nalezena zavražděná studentka. „A co jste udělal s její taškou?" zeptali se ho. Tašku totiž tehdy při vyšetřování nenašli, ačkoliv prohledali celé okolí. Michasevič je zavedl ke studni a řekl: „Tady jsem tašku hodil." Na dně studny skutečně našli tašku s učebnicemi a sešity zavražděné studentky. Obdobně tomu bylo v ostatních případech. Nebylo žádných pochyb o tom, že celou sérii vražd spáchal Michasevič a po právu byl za svoje hrozné činy odsouzen k trestu smrti a popraven.
Odsoudili čtrnáct »vrahů«
Mnohem otřesnější než Michasevičovy zločiny však je skutečnost, že v předchozích letech bylo za vraždy, které spáchal, odsouzeno celkem čtrnáct nevinných lidí. Když dopadli Michaseviče, jeden z těchto nevinných mužů byl již ve vězení více než deset let, další byl po šesti letech věznění již propuštěn, ale jen proto, že ve vězení úplně oslepl. Jiný se ve vězení pokusil nespravedlivému trestu uniknout sebevraždou a dalšího nevinného odsoudili k trestu smrti a popravili!
Jak je vůbec možné, že v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století mohlo v jednom kraji jedné republiky SSSR dojít k takové sérii bezpříkladných justičních zločinů? Jak se vlastně mohlo stát, že celých čtrnáct let nechali řádit nebezpečného vraha a místo jeho dopadení odsuzovali jako na běžícím pásu nevinné lidi?
Odpověď je známá. Brežněvovská milice potřebovala vykázat výsledky - vraždy bylo třeba objasnit. A když výsledky nebyly, bylo třeba je opatřit- za každou cenu. A tak, když už byli bezradní, používali naprosto nedovolených vyšetřovacích metod. Toho, kdo byl v jejich očích nejpodezřelejší, na milici bili. A tak není divu, že po bití a nátlaku se nevinní na milici raději přiznali k tomu, co neudělali, aby už měli pokoj. Před soudem však tato doznání odvolávali a uváděli, že je na milici bili. Jenže následovalo došetření, které prováděl proslulý vyšetřovatel. Také on nese velkou odpovědnost. Snadno se mohl přesvědčit o tom, že věcné důkazy neexistují a že obvinění v době, kdy se „doznali", nemohli ani přesně označit místa vražd. Ačkoliv chyběly věrohodné důkazy o vině těchto lidí, byli opět postaveni před soud, a ten vyšetřovací materiály, posvěcené „prověrkou" autoritativního vyšetřovatele, „orazítkoval".
Profesionální privitismus některých vyšetřovatelů, kteří měli nízkou úroveň všeobecného vzdělání a byli špatně odborně připraveni, spolu s jejich neodpovědností a kariérismem, za asistence neúčinného prokurátorského dozoru a konečně a především neodpovědné a povrchní rozhodování soudců, kteří stavěli na doznání při vyšetřování, bez ohledu na to, jakými metodami bylo vynuceno - to vše mělo tragické následky.
Vybudovat právní stát
Z otřesného případu bychom si měli vzít ponaučení, i když se nestal u nás, ale u našeho východního souseda, který nám dlouhá léta dávali za vzor. Bezpodmínečně potřebujeme policii s takovými kontrolními mechanismy, které znemožní zvůli a nezákonnosti, páchané v honbě za vysokým procentem objasněnosti.
Potřebujeme soudy, které budou pečlivě zvažovat všechny důkazy a vině i nevině obžalovaných, nebudou se cítit nijak vázány závěry vyšetřovatele a prokurátora a budou rozhodovat naprosto nezávisle. Jde o základní předpoklady právního státu, o který musíme všichni usilovat.
JUDr. Alois Dlouhý
Ostravský večerník - 31.7.1990
