Podivné zákony
Znají poslanci důsledky svých rozhodnutí?
Podle ústavy bylo Federální shromáždění nejvyšším orgánem státní moci i před loňským listopadem. Ale teprve po revoluci, která zrušila mocenský monopol jedné strany, zjišťujeme, že Federální shromáždění je skutečně klíčovým orgánem, jehož rozhodnutí zásadně ovlivňují život celé společnosti. K rozhodujícímu obratu v jeho činnosti došlo již v únoru, kdy se z poloviny změnilo jeho složení. Místo zkompromitovaných poslanců bylo doplněno novými lidmi, z nichž většina získala důvěru voličů i v červnových volbách.
Ten, kdo činnost našeho parlamentu sleduje nejen na televizní obrazovce, ale i podle výsledků jeho činnosti -- zákonů, si však musí nutně položit otázku: jsou všechna rozhodnutí přijímána opravdu kompetentně a se znalostí všech souvislostí a důsledků? Zvládli již naši zástupci všechny taje vysoce odpovědné činnosti, jakou je tvorba zákonů?
Špatný zákon o vazbě
Federální shromáždění schválilo 2. května zákon č. 178/1990 Sb., podle něhož v řízení před soudem může vazba trvat nejvýše jeden rok. Šlo o naoko líbivé rozhodnutí, působící dojmem demokratičnosti a ochrany práv občanů, které však bylo zcela nereálné. Nevzalo totiž na vědomí, že nejsložitější případy, v nichž pachatelé maří vyšetřování, mění výpovědi a vyvolávají nezbytnost složitého dokazování, včetně znaleckých posudků, nebude možné v roční lhůtě pravomocně ukončit. V důsledku tohoto zákona by vrazi a jiní pachatelé nejzávažnějších trestných činů museli být po roční vazbě propuštěni na svobodu.
Prokurátorům a soudcům bylo jasné, že zákon je špatný, ale nikdo se jich předem na jejich názor neptal. Nezeptali se dokonce ani takového činitele, jakým je městský prokurátor v Praze Tomáš Sokol, který se pak musel za změnu špatného zákona přimlouvat veřejně v Lidových novinách.
Zákon sice 1. července nabyl účinnosti, ale nakonec zvítězil zdravý rozum a 20. července Federální shromáždění schválilo zákon č. 303/1990 Sb., kterým u osmi nejzávažnějších trestných činů prodloužilo délku vazby na dva roky.
Jak se vůbec mohlo stát, že Federální shromáždění 2. května schválilo zákon -- zmetek? Při jeho tehdejším složení jej jistě nelze podezírat z toho, že by se zákonem, který nekompromisně přikazoval po roce propouštět pachatele z vazby, snažilo záměrně zhoršovat bezpečnostní situaci. Jaký však byl přístup těch, kteří nesmyslný návrh zákona poslancům předložili?
Parlament udělil amnestii
Když Václav Havel po svém zvolení prezidentem udělil amnestii, ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová vystoupila v televizi se závažným projevem, který 2. ledna zveřejnily všechny deníky. Citujeme z Lidové demokracie: „Amnestie se týká zásadně všech stíhaných i odsouzených, její rozsah je odstupňován podle závažnosti provinění. Z jejího dobrodiní jsou vyloučeni pouze ti, kteří se dopustili trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. Chceme totiž znovu nastolit rovné příležitosti pro všechny a zabránit zneužívání moci. Odpovědnost za takové zneužívání moci, které bylo důvodem degradace základních lidských hodnot v minulých čtyřiceti letech, musí být řádně zjištěna a viníci potrestáni."
Záměr prezidenta a nového vedení státu potrestat po zásluze ty veřejné činitele, kteří se za minulého režimu dopustili konkrétních trestných činů, se setkal u většiny společnosti s naprostým souhlasem. Ministr vnitra Richard Sacher a noví náčelníci krajských a okresních správ SNB veřejně vyzývali občany, aby oznamovali trestnou činnost bývalých „neprůstřelných" mocipánů a lidé skutečně předávali kontrolním orgánům, Veřejné bezpečnosti a prokuratuře své poznatky. Rozbíhalo se často obtížné šetření, o kterém pohotově informovaly sdělovací prostředky. Vše nasvědčovalo tomu, že spravedlnosti bude učiněno zadost.
Jenže snaha občanů i poctivých pracovníků státních orgánů po prosazení spravedlnosti a usvědčení dříve „hájených" nomenklaturních kádrů netrvalo dlouho. Již 2. května přijalo Federální shromáždění zákon, který trestní postih většiny bývalých veřejných činitelů znemožnil.
Je to překvapující a podivné, ale je tomu skutečně tak. Zákonem. č. 175/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, byl změněn výklad pojmu veřejný činitel. Volení funkcionáři a jiní odpovědní pracovníci státních, hospodářských, družstevních a společenských organizací přestali být veřejnými činiteli. Má to význam nejen do budoucna, ale i pro období před účinností novely. Znamená to, že nikdo z těch, kdo hrubě zneužili svých funkcí generálních ředitelů, ředitelů podniků a závodů, ústavů, škol a institucí, předsedů družstev a ostatních vedoucích funkcí v organizacích, už nemůže být pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele stíhán.
A tak všechny již rozpracované případy, v nichž dosud nebylo zahájeno trestní stíhání, musí být odloženy a trestní stíhání, které již bylo zahájeno, musí být zastaveno. Nelze například pokračovat v trestním stíhání bývalého děkana fakulty, který je stíhán u městské prokuratury v Ostravě pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, spočívající v tom, že loni v červnu bez přijímacích zkoušek, a tedy nezákonně přijal ke studiu poručíka StB Zifčáka alias Růžičku, aby se mohl při plnění úkolů StB v Praze vydávat za studenta z Ostravy.
Ostatně v důsledku téže novely trestního zákona muselo být zastaveno trestní stíhání Miroslava Štěpána, který 17. listopadu 1989 dával telefonicky pokyny funkcionářům SNB, aby pořádkové jednotky zasahovaly proti účastníkům demonstrace „všemi prostředky", ačkoliv věděl, že mají pokyny pouze „přehradit směr postupu." Byl stíhán pro přípravu k trestnému činu zneužití pravomoci veřejného činitele, ale zákon z 2. května 1990 upravil ustanovení o přípravě tak, že se na čin M. Štěpána nevztahuje.
Vnucuje se závažná otázka: uvědomili si poslanci důsledky toho, co schválili? Věděli, že vlastně v tichosti udělili amnestii těm, kterým ji záměrně, ze zásadních morálních důvodů a v souladu s cítěním většiny společnosti před čtyřmi měsíci neposkytl prezident Václav Havel?
Potřebují naši pomoc
Je zřejmé, že náš parlament neměl a stále ještě nemá vytvořen pracovní styl, který by ho uchránil od závažných pochybení. Vždyť ve spěchu, v časové tísni, se nedá kvalitně pracovat. A nejde přece o to, aby Federální shromážděni bylo zapsáno v Guinessově knize rekordů jako parlament, který za rok přijal nejvíce zákonů. Rozhodující by měla být kvalita nových právních norem, aby je nebylo třeba po několika týdnech či měsících měnit. Doba, kdy se po parlamentu chtělo, aby v systému vlády jedné strany nedělal potíže a rychle a poslušně schválil vše, co se mu předložilo, je nenávratně pryč.
Dnes, kdy poslanci mají platy, které jim umožní věnovat se výkonu poslanecké funkce profesionálně, by si již měli najít čas nejen k důkladnému „vyzpovídáni těch, kteří jim návrhy zákonů předkládají, ale i ke konzultacím s odbornou veřejností, především s právníky. Proč by třeba poslanec nemohl přijít na odborovou schůzi okresního soudu nebo okresní prokuratury a vyslechnout názory zkušených řadových pracovníků, kteří by ho mohli neformálně upozornit na úskalí a mezery připravovaných zákonů a na všechny jejich „vedlejší účinky"?
O připravované zákony bychom se měli zajímat všichni. Vždyť budou podstatně ovlivňovat život každého z nás. A je přece snadnější říci své podněty a připomínky již v etapě přípravy zákona, a tak jeho znění ovlivnit, než usilovat o změnu již přijatého nedomyšleného zákona. Nespoléhejme se jen na poslance. Při vší snaze nemohou znát všechno a být všude. Pokud jim nepomůžeme, hrozí nebezpečí, že místo právního státu budeme mít stát právního chaosu.
JUDr. Alois Dlouhý
Moravskoslezský den - 17.9.1990
