Kdo jsem
Jmenuji se Alois Dlouhý a narodil jsem se 21.5.1947 v Ostravě - Zábřehu. Můj otec Alois Dlouhý se narodil 25.3.1915 ve Staré Vsi nad Ondřejnicí, do roku 1950 byl soukromým rolníkem, poté pracoval ve Strojní a traktorové stanici, od roku 1954 byl členem JZD a zemřel 30.3.2002. Matka Anna Dlouhá, rozená Bočková se narodila 30.4.1921 v Ostravě - Staré Bělé, pracovala jako dělnice a zemřela 28.1.1999. Nemám žádné sourozence. Rodiče se v roce 1948 rozvedli a byl jsem vychováván matkou v Ostravě - Staré Bělé a bydleli jsme v rodinném domku u jejích rodičů - Metoděje Bočka, který pracoval jako horník a později důlní střelmistr, a Anny Bočkové, rozené Pavlicové.
Po ukončení ZDŠ v Ostravě - Staré Bělé jsem v roce 1962 začal studovat SVVŠ v Ostravě - Vítkovicích, ale po smrti dědečka jsem kvůli nedostatku finančních prostředků v polovině druhého ročníku studium přerušil. Dne 25.3.1964 jsem nastoupil do pracovního poměru u n.p. VŽKG v Ostravě - Vítkovicích, kde jsem pracoval na rozvodně elektrárny nejprve jako třetí rozvodný, po vykonání kvalifikační zkoušky od roku 1967 jako druhý rozvodný a po vykonání další zkoušky jsem od roku 1970 zastupoval prvního rozvodného. Od roku 1966 jsem ve studiu SVVŠ v Ostravě - Vítkovicích pokračoval při zaměstnání a v roce 1968 jsem studium ukončil maturitní zkouškou. Při zaměstnání jsem rovněž absolvoval kurz na Odborném učilišti n.p. VŽKG a po složení učňovské zkoušky jsem v roce 1969 získal výuční list v oboru provozní elektromontér.
Protože jsem se zajímal o historii a právo, tak jsem počátkem roku 1971 podal přihlášku ke studiu při zaměstnání na Právnické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně, ale obdržel jsem sdělení děkana fakulty, že je nucen moji přihlášku odmítnout, protože jsem zaměstnán na pracovišti, které nemá s právem nic společného, a ani organizace, u níž jsem zaměstnán, nemá na mém právnickém studiu zájem a po vystudování by mne na svém pracovišti neumístila. Bylo mi sděleno, že právnická fakulta je nucena dát přednost uchazečům, kteří pracují v oborech, kde je právnické vzdělání nutné a mají v tomto oboru nejméně dvouletou praxi.
Věděl jsem, že mám ke studiu práva předpoklady, a proto jsem hodlal změnit zaměstnání, abych se po dvou letech praxe mohl přihlásit znovu, ale na jaře 1971 jsem se dozvěděl, že na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze již několik let existuje kombinované studium, které spočívá ve dvou letech denního studia a třech letech studia při zaměstnání, a že takto tam v kriminalistickém směru studují studenti, vyslaní ke studiu Ministerstvem vnitra. Zjistil jsem, že v roce 1971 také Generální prokuratura ČR hodlá vyslat ke studiu na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze maturanty, kteří složí přijímací zkoušku a zaváží se k tomu, že budou řádně studovat první dva roky v denním studiu a další tři roky při zaměstnání, po dvou letech denního studia nastoupí do zaměstnání u okresní prokuratury, kde budou přiděleni, a po ukončení celého studia tam odpracují nejméně pět let. Na přípravu k přijímací zkoušce jsem si vzal dovolenou a neplacené volno, a když jsem zkoušku úspěšně vykonal, tak jsem s Generální prokuraturou ČR uzavřel smlouvu s tím, že pokud úspěšně absolvuji první dva roky studia, tak budu povinen nastoupit u Okresní prokuratury v Bruntále, protože v Ostravě již byla všechna místa obsazena.
V letech 1971 - 1973 jsem v denním studiu studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde mými pedagogy byli také prof. JUDr. Vojtěch Cepl a prof. JUDr. Jan Musil, kteří se později stali soudci Ústavního soudu ČR. Protože se v roce 1973 personální situace na prokuratuře změnila a u Okresní prokuratury v Bruntále nastoupili studenti denního studia, tak jsem mohl nastoupit u Městské prokuratury v Ostravě, kde jsem byl zaměstnán od 1.9.1973 jako právní čekatel a od 1.6.1974 jako vyšetřovatel prokuratury. Ve studiu Právnické fakulty UK jsem pokračoval při zaměstnání a studium jsem ukončil promocí v roce 1976. V roce 1983 jsem na Právnické fakultě UK vykonal rigorózní zkoušku a byl jsem promován doktorem práv - JUDr.
Od 1.7.1978 jsem pracoval jako vyšetřovatel Krajské prokuratury v Ostravě a byly mi přidělovány kauzy, týkající se trestních oznámení náčelníků SNB na občany pro napadení příslušníků SNB, ale také kauzy, týkající se rozkrádání, zneužívání pravomoci veřejného činitele a úplatkářství. Ke dni 1.5.1990 jsem byl jmenován starším vyšetřovatelem a ke dni 1.6.1993 prokurátorem Krajské prokuratury v Ostravě. Po transformaci prokuratury ve státní zastupitelství jsem byl 10.5.1994 ministrem spravedlnosti jmenován státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě a tuto funkci vykonávám dosud. Nejprve mi byly přidělovány kauzy, týkající se majetkové kriminality, zejména úvěrové a leasingové podvody, a od roku 2002 vykonávám dozor nad vyšetřováním trestných činů příslušníků Policie ČR a v těchto kauzách podávám obžaloby, které zastupuji v řízení u jednotlivých okresních soudů v našem kraji a u Krajského soudu v Ostravě.
Jsem držitelem řidičského průkazu pro skupiny A, B. Od roku 1974 do roku 1981 jsem byl držitelem zbrojního průkazu a pistole ráže 6,35 mm. V roce 1981 jsem požádal o prodloužení platnosti zbrojního průkazu, ale náčelník Městské správy SNB v Ostravě rozhodl, že mi zbrojní průkaz na další období neprodlouží, a mému odvolání náčelník Krajské správy SNB v Ostravě nevyhověl s odůvodněním, že funkce vyšetřovatele prokuratury není uvedena v nomenklatuře. V obou těchto rozhodnutích se odvolávali na zákon č.162/1949 Sb. o zbraních, ale přitom podle tohoto zákona mi byl zbrojní průkaz v roce 1974 vydán a v roce 1978 prodloužen, a vždy jsem byl pouze vyšetřovatelem prokuratury. Je proto evidentní, že uvedený postup náčelníků SNB byl šikanou za můj nezávislý a nestranný postup při vyšetřování trestních oznámení náčelníků SNB na občany pro napadení příslušníků SNB, kdy občané se podle nich měli dopustit trestných činů útoku na veřejného činitele, ale já jsem po provedeném vyšetřování v řadě případů dospěl k opačnému názoru, a pokud jsem zjistil, že příslušník SNB postupoval nezákonně, tak jsem dal podnět k prošetření jeho postupu Inspekcí náčelníka Krajské správy SNB. Zbrojní průkaz mi byl opět vydán teprve v roce 1990 a naposled mi byla jeho platnost prodloužena do roku 2011.
V roce 1992 mi Ministerstvo vnitra ČSFR vydalo negativní lustrační osvědčení a v roce 2006 mi Národní bezpečnostní úřad vydal osvědčení k seznamování s utajovanými informacemi ve stupni „Důvěrné", které je platné do roku 2015.
V letech 1984 - 1991 jsem publikoval několik desítek článků o kriminálních kauzách a o činnosti prokuratury a justice zejména v Ostravském večerníku, Ostravsko - karvinském horníku a Moravskoslezském dni. Ve stejném období jsem byl zaměstnavatelem vysílán do různých vzdělávacích a školicích zařízení k přednesení přednášek v rámci právní osvěty a prevence kriminality.
O politiku jsem se zajímal již od dětství, protože doma se o ní velmi často hovořilo. Bratr mé babičky Jan Pavlica byl v době I. světové války příslušníkem Československých legií v Rusku, které v letech 1918 - 1920 na Sibiři bojovaly proti Rudé armádě. Moje matka, stejně jako její rodiče a jejich sourozenci, byli aktivními členy a funkcionáři Sokola, který byl tělovýchovnou organizací, sdružující občany s vlasteneckým a demokratickým smýšlením. Matčin bratranec Alois Pavlica mladší ze Staré Vsi nad Ondřejnicí byl v červenci 1948 vyšetřován akčním výborem Národní fronty za to, že se jako náčelník místního Sokola zúčastnil v Praze XI. všesokolského sletu, kde sokolové při cvičení na Strahově a při závěrečném průvodu Prahou skandovali „Ať žije prezident Beneš" a „Chceme Beneše na Hradě a ne v zahradě", a když pochodovali před tribunou, na které byl nový prezident Gottwald, tak místo aby mu vzdali čest, tak jako by na povel odvrátili hlavy na opačnou stranu, a na sletu byly rozšiřovány letáky vyzývající k odporu proti potlačování demokracie. Alois Pavlica mladší se před akčním výborem Národní fronty k ničemu nedoznal a nic mu neprokázali.
Bratr mé babičky Alois Pavlica starší v lednu 1949 v restauraci ve Staré Vsi nad Ondřejnicí před mužem s odznakem KSČ na klopě a dalšími hosty začal líčit své zážitky ze Sovětského svazu, kde v roce 1930 jako montér stavěl most přes Dněpr, a své vyprávění uzavřel varováním, že stejný diktátorský režim, jaký je v Sovětském svazu, teď zavádí KSČ také u nás, a pokud se to komunistům povede, tak přivedou republiku ke krachu. Za hanobení spojeneckého státu, pobuřování a šíření poplašné zprávy byl odsouzen nejen ke čtyřtisícovému peněžitému trestu, ale také k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, který musel vykonat ve věznici v Ostravě.
V roce 1950 byl můj otec vyzván ke vstupu do JZD, a když odmítl, tak na základě rozhodnutí Jednotného národního výboru v Ostravě mu byla rodinná zemědělská usedlost se 17 ha zemědělské půdy a 5 ha lesa zabavena a předána do správy JZD. Otec byl poté ve svých 35 letech nucen hledat si jinou obživu, nastoupil do zaměstnání ve Strojní a traktorové stanici a do JZD vstoupil teprve v roce 1954. Rodiče nebyli členy žádné politické strany.
Do politického dění jsem se aktivně zapojil na jaře 1968, kdy jsem ve VŽKG vstoupil do tehdy nově založeného a nezávislého Svazu pracující mládeže, kde jsem byl zvolen vedoucím pracovní skupiny a později členem závodní rady SPM. V létě 1968 náš svaz pozval do VŽKG na politickou besedu cestovatele a spisovatele Jiřího Hanzelku, který se v té době velmi výrazně politicky angažoval a byl jedním z kandidátů na prezidenta republiky a na ministra zahraničí. Na besedě, které jsem se zúčastnil, bylo přítomno několik set zaměstnanců a Jiří Hanzelka na ní prezentoval své politické názory, kdy mimo jiné uvedl, že Lidové milice, ozbrojené jednotky KSČ, by měly být transformovány na jednotky tvořené členy všech politických stran i nestraníky. (V roce 1970 byly tyto jeho názory označeny za protisocialistické, byl vyloučen z KSČ a až do roku 1989 nesměl publikovat).
Dne 21.srpna 1968 jsme v závodě se spolupracovníky vyrobili a vyvěsili na balkoně transparent proti okupaci a podepsali jsme petici, požadující okamžitý odchod okupačních vojsk, a po směně jsme se zúčastnili protestní akce na náměstí před ostravskou novou radnicí, kde stály sovětské tanky.
Když Národní shromáždění 18. října 1968 ratifikovalo československo - sovětskou vládní smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa, a dodatečně tak legalizovalo okupaci, tak jsme se s kolegou Stanislavem Šamánkem rozhodli, že pojedeme do Prahy, abychom se 28. října 1968 v den 50. výročí vzniku republiky zúčastnili protestních akcí proti okupaci, které byly avizovány Rádiem Svobodná Evropa. Dne 28.října 1968 dopoledne jsme se v Praze zúčastnili několikatisícového průvodu z Václavského náměstí na Hrad. Cestou nám několikrát příslušníci VB oznamovali, že tento průvod není povolený, vyzývali nás k rozchodu a přehradili nám cestu, ale nebránili nám, abychom je obešli a pokračovali dál. Došli jsme až na Hradčanské náměstí před zavřenou bránu na první nádvoří Hradu. Několik demonstrantů bránu přelezlo a chtěli ji otevřít zevnitř, ale příslušníci VB jim v tom zabránili a zadrželi je, a tak po projevech několika řečníků jsme se rozešli. Večer jsme se připojili k průvodu několika stovek lidí, který šel z Václavského náměstí po Národní třídě až před budovu Československého rozhlasu, kde nás z oken zdravili pracovníci rozhlasu. V čele dopoledního průvodu na Hrad byl transparent s nápisem „Raději zemřít vstoje, než žít na kolenou" a v obou průvodech jsme skandovali hesla „Rusové domů" a „Okupanti domů". Maďarský stranický deník pak o těchto pražských protestech napsal, že šlo o „další, až příliš dostatečný důkaz, že v Československu jsou kontrarevolucionáři", a tisk NDR dokonce pražskou policii pokáral za to, že se omezila jen na napomínání.
V prosinci 1968 jsem v závodě inicioval petici na podporu předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského proti nátlaku sovětských činitelů, aby byl z této funkce odvolán. Na přelomu let 1968 - 1969 jsem se u spisovatele a redaktora ostravského studia Československého rozhlasu Jana Drozda opakovaně hlásil jako zájemce o členství ve Společnosti pro lidská práva, která byla na podzim roku 1968 založena členy zakázaného Klubu 231 a jejímž cílem bylo monitorovat dodržování lidských práv v Československu. Jan Drozd mi pokaždé řekl, že v Ostravě zatím existuje pouze přípravný výbor a že vznik ostravské pobočky se teprve připravuje. (Ostravská pobočka vůbec nevznikla a Společnost pro lidská práva byla po srpnu 1969 označena za protisocialistickou a zrušena).
V květnu 1969 jsem na zájezdu v Rakousku koupil a převezl přes hranice dvě fotografické publikace o okupaci Československa v srpnu 1968, (stejně jako ing.Josef Holáň, současný starosta Staré Bělé) a s těmito publikacemi jsem pak seznámil desítky spolupracovníků a známých. V létě 1969 jsem společně s mistrem Jiřím Tománkem a s kolegy na noční směně podle nahrávky z Rádia Svobodná Evropa přepisoval na psacím stroji projev Františka Kriegla, který přednesl v květnu 1969 na zasedání ÚV KSČ, kde řekl, že v říjnu 1968 jako poslanec Národního shromáždění hlasoval proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa, protože „smlouva byla psána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů" a varoval vedení KSČ, že se rozešlo s názorem občanů a dělá protinárodní politiku, kdy za tento projev byl ihned vyloučen z KSČ. Přepisovali jsme rovněž výzvy ke spoluobčanům k protestním akcím proti okupaci u příležitosti prvního výročí okupace 21.srpna 1969, a tyto tzv. nelegální tiskoviny jsme pak rozdávali v závodě a známým. Dne 21.srpna 1969 jsme se třemi nebo čtyřmi kolegy šli po ranní směně na náměstí před ostravskou novou radnicí, kde byla komandatura Sovětské armády, a měli jsme v úmyslu připojit se k nějaké protestní akci, ale na náměstí se pouze procházely hlídky VB a žádná protestní akce se tam, na rozdíl od Prahy a některých jiných měst, nekonala.
Při prověrkách členů KSČ v létě 1970 bylo na mém pracovišti na dispečinku rozvodny elektrárny VŽKG ze 16 pracovníků čtyř směn několika členům KSČ zrušeno členství, mistr z mé směny Jiří Tománek byl z KSČ vyloučen a členem KSČ zůstal pouze jediný pracovník. Závodní orgány KSČ považovaly tuto situaci na klíčovém pracovišti, kde se řídila výroba elektrické energie a její rozvod do celého podniku, za politicky neúnosnou a rozhodly, že pokud do konce roku nebude z řad pracovníků dispečinku přijat do KSČ žádný nový člen, tak stranické orgány budou po vedení závodu požadovat, aby mistr Jiří Tománek byl z funkce odvolán, a aby mistr a pravděpodobně některý další pracovník z dispečinku odešli a na jejich místa nastoupili členové KSČ z jiných pracovišť. Za této situace mi v listopadu 1970 dva moji nadřízení - vedoucí střediska a vedoucí provozu - sdělili, že si mě vytipovali ke vstupu do KSČ a jak oni, tak někteří moji spolupracovníci - nestraníci mě žádali, abych tuto nabídku přijal a zabránil tak připravovaným personálním změnám. Uvedenou nabídku jsem nakonec přijal a po vstupu do KSČ jsem se spolu s dalším členem KSČ za Jiřího Tománka zaručil a dosáhli jsme toho, že údajně jako jediný vedoucí pracovník vyloučený z KSČ v celých VŽKG nebyl ze své funkce odvolán.
Členem KSČ jsem byl až do prosince 1989, kdy jsem členství ukončil. Členství v KSČ jsem nikdy nezneužíval k neoprávněnému obohacování, ani ke kariéře (od roku 1974 do května 1990 jsem byl řadovým vyšetřovatelem prokuratury, kdy tato funkce nebyla v žádné nomenklatuře). Toto členství mi nikdy nebránilo v tom, abych všechny kauzy včetně těch, které se týkaly členů KSČ, vyšetřoval nestranně a objektivně. Jako člen KSČ jsem měl možnost publikovat v tisku i některé velmi kritické materiály, které by redakce nestraníkovi pravděpodobně neotiskly. Kvůli článku o ekologické havárii „Proč byl v řekách mazut?", otištěnému v Ostravském večerníku 26.3.1987, mi telefonicky vyjádřil svoji nespokojenost vedoucí tajemník MěV KSČ v Ostravě, protože podle něj článek ukazoval Ostravu v negativním světle. Anketou „Jak proti úplatkům?", otištěnou v Ostravském večerníku 18.3.1988, jsem chtěl vyvolat veřejnou diskusi o korupci, o které se v té době příliš nepsalo, ale ideologický tajemník MěV KSČ v Ostravě anketu označil za ,, škodlivou akci, která dala různým pomlouvačům možnost osočit z korupce poctivé funkcionáře", a za tuto svoji „nemístnou iniciativu" jsem byl potrestán odnětím půlročních odměn. Nebyl jsem příslušníkem Lidových milicí a nebyl jsem ani zařazen do studia VUML, protože u řadového vyšetřovatele k tomu nebyl důvod.
Od roku 1970 do roku 1982 jsem byl členem SSM, kdy jsem byl v roce 1971 místopředsedou základní organizace SSM a v letech 1979 - 1982 předsedou revizní komise MěV SSM v Ostravě, která prováděla revize hospodaření organizací SSM. Od roku 1964 do roku 1990 jsem byl členem ROH a v letech 1974 - 1986 předsedou komise péče o pracující a národního pojištění při ZV ROH.
V letech 1990 - 1993 jsem byl členem Česko - německé společnosti, která byla nepolitickým sdružením občanů Moravy a Slezska, jehož cílem bylo v duchu humanistických zásad T. G. Masaryka navázat obecné mezilidské vztahy našich národů s Němci, a to jak s Němci žijícími v Německu, tak s našimi spoluobčany německé národnosti. Na činnosti tohoto sdružení jsem se aktivně podílel až do jeho zániku v roce 1993.
V roce 1979 jsem se oženil s Mgr. Stanislavou Dlouhou, rozenou Sitnovovou, narozenou 1952 v Ostravě - Svinově, která od roku 1978 do roku 1994 pracovala jako prokurátorka Městské prokuratury v Ostravě a od roku 1994 vykonává funkci státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě. Bydleli jsme nejprve v Ostravě - Porubě, nám. V. Vacka 1675 a v letech 1986 - 1988 jsme svépomocí rekonstruovali rodinný domek manželčiných rodičů v Ostravě - Svinově, Hrabyňská 322, kam jsme se v roce 1988 přestěhovali a kde od té doby bydlíme. Společně jsme vychovali naše dvě děti - Mgr. Stanislava Dlouhého, narozeného 1980 a Hanu Dlouhou, narozenou 1982. Syn v roce 1999 vystudoval gymnázium, poté navštěvoval jazykový kurz a v letech 2000 - 2005 vystudoval Přírodovědeckou fakultu Ostravské univerzity v Ostravě ve studijním oboru politická a kulturní geografie, poté byl externím učitelem Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě a od roku 2006 pracuje v oblasti vzdělávání. Dcera vystudovala Střední odbornou školu AHOL v Ostravě - Vítkovicích v oboru hotelnictví a turismus, v tomto oboru nejprve pracovala ve Velké Británii a v současné době pracuje jako administrativní pracovnice v soukromé firmě v Ostravě.
Mezi moje záliby patří historie, literatura faktu, divadlo a střelba z pistole. Většinu volného času trávím s rodinou.
