Jaký Senát potřebujeme?
Špatné zákony znepříjemňují život každému z nás, ale nejvíc asi právníkům, kteří s nimi musí pracovat denně. Špatný zákon je například ten, který je nesrozumitelný, nepředvídatelný, vnitřně rozporný, a neposkytuje právní jistotu. Dobrý zákon musí být jasný a určitý, protože není určen pouze pro státní aparát a pro právníky, ale především pro občany.
Se špatnými zákony se jako právník potýkám již více než třicet let. V posledních patnácti letech mi jako státnímu zástupci zejména vadí, že zákony neumožňují efektivně odhalovat a trestat zejména pachatele korupce a zneužívání pravomoci veřejného činitele. (Na Slovensku měli na rozdíl od našich politiků odvahu schválit účinnější protikorupční zákony).
Za minulého režimu jsem neměl šanci špatné zákony ovlivnit nebo změnit. Očekával jsem, že po listopadu 1989 se kvalita zákonů změní k lepšímu, ale brzy jsem se zklamal. Proto jsem v září 1990 napsal do deníku Moravskoslezský den článek Podivné zákony, ve kterém jsem uvedl několik konkrétních špatných zákonů, schválených v roce 1990 a napsal jsem: „Je zřejmé, že náš parlament neměl a stále ještě nemá vytvořen pracovní styl, který by ho uchránil od závažných pochybení. Vždyť ve spěchu, v časové tísni, se nedá kvalitně pracovat. A nejde přece o to, aby Federální shromáždění bylo zapsáno v Guinessově knize rekordů jako parlament, který za rok přijal nejvíce zákonů. Rozhodující by měla být kvalita nových právních norem, aby je nebylo třeba po několika týdnech či měsících měnit. Doba, kdy se po parlamentu chtělo, aby v systému vlády jedné strany nedělal potíže a rychle a poslušně schválil vše, co se mu předložilo, je nenávratně pryč."
Moje kritika byla konstruktivní. Napsal jsem, že poslanci by si měli najít čas na to, aby důkladně „vyzpovídali" nejen ty, kteří jim návrhy zákonů předkládají, ale aby je konzultovali s odbornou veřejností, především se zkušenými právníky, kteří by poslance mohli upozornit na úskalí a mezery připravovaných zákonů a na všechny jejich „vedlejší účinky". Na závěr jsem napsal: „O připravované zákony bychom se měli zajímat všichni. Vždyť budou podstatně ovlivňovat život každého z nás. A je přece snadnější říci své podněty a připomínky již v etapě přípravy zákona, a tak jeho znění ovlivnit, než usilovat o změnu již přijatého nedomyšleného zákona. Nespoléhejme se jen na poslance. Při vší snaze nemohou znát všechno a být všude. Pokud jim nepomůžeme, hrozí nebezpečí, že místo právního státu budeme mít stát právního chaosu."(viz Mé články - Podivné zákony).
Po osmnácti letech od napsání tohoto článku musím bohužel konstatovat, že kvalita práce našeho parlamentu se od té doby nezvýšila a stále jsou schvalovány špatné zákony. Právní chaos, před nímž jsem v roce 1990 varoval, v řadě oblastí skutečně nastal. U některých zákonů se jejich správný výklad dozvíme až po delší době z nálezů Ústavního soudu, který také musí některé části zákonů rušit, protože jsou v rozporu s Ústavou. Velmi se rozšířila praxe tzv. přílepků, kdy poslanci k nějakému zákonu připojí novelu nějakého úplně jiného zákona, což většina lidí vůbec netuší. Občan se pak v dobré víře stále řídí předchozí úpravou a o přílepkové novele se často dozví teprve tehdy, až ji poruší a orgán, který mu za to uloží sankci, ho poučí, že neznalost zákona neomlouvá. S právní jistotou občanů to samozřejmě nemá nic společného, což kritizoval také Ústavní soud, ale poslanci v této praxi pokračují dále.
Za nejhorší považuji privatizační a bankovní zákony z 90. let, kdy poslanci dávali přednost ekonomům před právníky a schválili privatizační a bankovní zákony bez účinných kontrolních mechanismů. S fatálními důsledky těchto nedomyšlených zákonů v podobě vytunelovaných firem, investičních fondů, bank i kampeliček se státní rozpočet i občané těžce vyrovnávají dodnes. Posledním příkladem špatné práce poslanců je nový zákon o Policii ČR, přijatý Poslaneckou sněmovnou v červenci 2008, podle něhož od 1. ledna 2009 už trestné činy příslušníků Policie ČR nebudou vyšetřovat ani státní zástupci, ani Inspekce ministra vnitra, ale běžní policisté, a bude tak vážně ohrožena nezávislost a nestrannost vyšetřování těchto trestných činů.
Špatné zákony schvaluje český parlament, který se skládá z dolní komory - Poslanecké sněmovny a horní komory - Senátu. Hlavním úkolem Poslanecké sněmovny je kontrolovat vládu a projednávat a schvalovat návrhy zákonů. Stěžejním úkolem Senátu je návrh zákona, který schválila Poslanecká sněmovna a postoupila jej Senátu, do třiceti dnů projednat. Senát může návrh zákona schválit nebo jej zamítnout, anebo jej vrátit Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, anebo může vyjádřit vůli se návrhem zákona nezabývat. Pokud se Senát nevyjádří ve lhůtě třiceti dnů, tak platí, že je návrh zákona přijat. Senát má tedy vůči Poslanecké sněmovně kontrolní roli.
Existenci Senátu zakotvila česká Ústava, která nabyla účinnosti 1.ledna 1993, ale první volby do Senátu se konaly teprve v listopadu 1996. Přiznám se, že během čtyř let, kdy Senát byl pouze na papíře a přesto ústavní mechanismus fungoval, a během prvních let existence Senátu jsem se přikláněl k názoru, že Senát je zbytečný. Po dvanácti letech existence Senátu si to již nemyslím, protože se ukázalo, že má v zákonodárném procesu nezastupitelnou úlohu. Nesouhlasím proto s těmi, kteří ještě dnes tvrdí, že Senát je zbytečný.
Většina firem, které něco produkují, má nějakého kontrolora, kterého platí pouze za to, aby odpovědně rozhodl, zda výrobek může být expedován. Když zjistí, že produkt má vady, tak ho správný kontrolor partě dělníků vrátí, aby jej opravili. Nezajímá ho, že se kluci na dílně při jeho výrobě hádali a nedokázali se domluvit, jaký ten jejich výrobek vlastně má být.
Postup kontrolora, který trvá na kvalitní práci a chrání tak firmu před reklamacemi, poškozením pověsti nebo dokonce ztrátou důvěry u zákazníků, chápe každý. Když ale totéž mají dělat senátoři a mají po poslancích kontrolovat kvalitu jimi schválených návrhů zákonů, tak se mnoho lidí ptá, co vlastně senátoři dělají a zda nejsou zbyteční. Tvrdím, že senátoři nejsou nadbyteční, protože jejich hlavním úkolem je chránit občany před špatnými zákony.
Senát existuje proto, aby návrhy zákonů, které schválila Poslanecká sněmovna, byly důsledně zkontrolovány dalším, na Poslanecké sněmovně nezávislým orgánem. Jsem přesvědčen o tom, že Senát je systémově správná instituce, ale současně tvrdím, že dosud nefunguje tak, jak by měl, protože jinak by Senátem nemohlo procházet takové množství špatných zákonů. To, že Poslanecká sněmovna je rozhádaná, a také z toho důvodu produkuje špatné návrhy zákonů, víme všichni. Senát, který se špatným návrhem zákona vůbec nezabývá, nebo se jím sice zabývá, ale senátoři nepřijdou na to, že je špatný, anebo nad ním přimhouří oči, protože jej v Poslanecké sněmovně schválili jejich straničtí kolegové, nese za špatný zákon hlavní odpovědnost, protože on je tou výstupní kontrolou, která jej měla zachytit a nepustit dál.
Jak kvalitu práce Senátu zlepšit? Řešení je jednoduché. O kvalitě práce každé firmy nebo instituce rozhodují lidé, kteří v ní pracují. Představme si, že by Česká obchodní inspekce zaměstnala Vietnamce, kteří by pak u českých obchodníků prováděli kontroly naprosto nekompromisně, ale na vietnamské tržnice by vůbec nechodili a tvrdili by, že je to zbytečné, protože tam je všechno v pořádku. S takovými kontrolory by se ČOI jistě brzy rozloučila. V Senátu je však podobný přístup běžný a senátoři-členové politických stran často hlasují jako jeden muž pro to, aby se Senát vůbec nezabýval návrhem zákona, který v Poslanecké sněmovně schválili jejich straničtí kolegové.
Nejlepší kontroloři jsou nezávislí kontroloři. (Proto také Nejvyšší kontrolní úřad, který kontroluje hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu, je podle Ústavy nezávislý na vládě, a jeho prezidenta a viceprezidenta jmenuje prezident republiky). Svoji kontrolní úlohu bude Senát plnit tím lépe, čím více v něm bude nezávislých odborníků bez politické příslušnosti. Dokud v Senátu nebude dostatek nezávislých senátorů, kteří budou návrhy zákonů posuzovat nestranně, bez ohledu na to, kdo návrh zákona inicioval a prosadil v Poslanecké sněmovně, tak se kvalita rozhodování Senátu nezmění.
Je mnohem lepší mít v Senátu nezávislé kontrolory, než dodatečně odstraňovat důsledky špatných zákonů, u kterých jejich chyby zjistili teprve občané, kteří se podle nich začali řídit a například vložili své celoživotní úspory do privatizačních fondů, bank a kampeliček, které byly vytunelovány, protože poslanci schválili zákony bez účinných mechanismů, které by tomu zabránily. Pouze od senátorů - nestraníků se dá očekávat, že Senát obohatí o jiné, než úzce stranické pohledy a přístupy.
Pokud budu zvolen senátorem, tak jako nezávislý odborník bez politické příslušnosti budu v Senátu prosazovat změnu v přístupu k návrhům zákonů a budu je posuzovat nezávisle a nestranně z hlediska potřeb občanů, které tak budu chránit před špatnými zákony.
