Havlíčka zavřít nedokázali, Havla zavírali snadno
Porotní soudy nikdy nebyly poslušným nástrojem
Když v červnu 1848 Windischgrätzovi vojáci utopili pražské povstání v krvi, významný český novinář, spisovatel a politik Karel Havlíček Borovský se nevzdal svého demokratického přesvědčení. Pustil se do nerovného boje proti nastupující reakci a brzy se stal uznávaným politickým vůdcem českého lidu a vzorem politické statečnosti a charakternosti. Dal se cestou zákonné opozice a chytře, obratně a takticky využíval všech možností, které mu zákony poskytovaly. Jeho Národní noviny se po potlačení nebo „usměrnění" ostatních českých listů staly jedinými novinami, které ještě vyjadřovaly český odpor proti vládě.
Rakouská vláda se rozhodla pro represi. V dubnu 1849 postavila Havlíčka před pražský soud pro jeho kritiku vládou vydané ústavy. Šlo však o soud porotní a porota Havlíčka jednomyslně osvobodila. Navíc ještě odvážný novinář využil soudní síně jako propagační tribuny při svém úspěšném souboji se státním zástupcem.
A TAK HAVLÍČEK DÁL VE SVÝCH NOVINÁCH KRITIZOVAL reakční politiku vlády a konzervativních společenských sil, včetně katolické církve a propagoval zásady a tužby českého národního hnutí. Rakouská generalita přímo zuřila: nejprve to zkusila s krátkodobými zákazy neposlušných novin a když se Havlíček nevzdával, v lednu 1850 pražské vojenské velitelství další vydávání Národních novin zakázalo.
ALE ANI PAK SE HAVLÍČEK NEDAL UMLČET. Přenesl svoje působiště do Kutné Hory a začal vydávat svůj slavný časopis Slovan, proslulé brožury Kutnohorské epištoly a Duch Národních novin. Svými útočnými, ostrými články proti postupující reakci napínal „trpělivost" úřadů na nejvyšší míru.
V LISTOPADU 1851 HAVLÍČKA V KUTNÉ HOŘE POSTAVILI PŘED POROTNÍ SOUD, aby se zodpovídal ze svých článků, které údajně pobuřovaly vesnickou chudinu proti bohatým sedlákům, Čechy proti Němcům a napadaly nařízení státu a církve. Toto soudní jednání se stalo historickou událostí, důležitou pro celou monarchii. Havlíček se hájil statečně a sebevědomě a porota odpověděla jednomyslně: nevinen. Ohromné davy lidí, které proces přilákal, pozdravily triumf vítězství jednotlivce proti celé mocné administrativně politické a policejní mašinérii.
VLÁDA SE OCITLA V ÚZKÝCH. Měla sice proti Havlíčkovi připraveny další procesy, ale bylo předem jasné, že se v českém prostředí nenajde porota, která by ho odsoudila. Postavit ho před německé porotce v Čechách by možná mohlo přinést úspěch, ale takový očividně zaujatý postoj by zase vládu již předem zkompromitoval a posílil národnostní rozpory. Prostě, za použití dosavadních zákonů nebylo možné nejtalentovanějšího českého novináře rozhodně umlčet.
VLÁDA, I KDYŽ VEDĚLA, ŽE SE HAVLÍČEK VZDAL ŽURNALISTIKY a chce se věnovat zemědělství, ho však považovala za nejvážnější překážku pro konečné umrtvení politické aktivity v Čechách. A tak na návrh ministra Bacha v prosinci 1851 musel sám císař podepsat nařízení, kterým Havlíčkovi přikázal nucený pobyt v Brixenu a následovala noční akce policejního komisaře Dedery, jak to ostatně známe z proslulých Tyrolských elegií.
JE POZORUHODNÉ, KOLIK PODOBNÉHO NAJDEME V ŽIVOTE VÁCLAVA HAVLA. Nesmířil se s násilným potlačením tzv. pražského jara v roce 1968 a dále bojoval za demokracii a lidská práva a stal se tak pro vládnoucí režim nepohodlným. Jenže, na rozdíl od Havlíčka, nebyly s jeho odsouzením vůbec žádné problémy. Ani v roce 1971, ani o osm let později a ani v březnu loňského roku. Je to paradox, ale k čemu v polovině minulého století nedokázal soud přinutit bachovský absolutismus, to husákovský normalizační režim prostřednictvím „nezávislých" soudů dokázal zcela hravě. Fungovalo to spolehlivě: koho StB obvinila, toho pečlivě vybraní soudci odsoudili.
PROČ JSME MĚLI ZA STODVACET A VÍCE LET PO HAVLÍČKOVI takové poslušné soudy? Jednou z hlavních příčin bylo, že o vině i trestu obžalovaného rozhodoval senát, řízený soudcem z povolání. Naproti tomu Havlíčkovu vinu posuzovala porota, složená ze zástupců občanů a ti byli nezávislí na vládnoucím režimu, který neměl možnost je přinutit k poslušnosti.
POROTNÍ SOUDY VZNIKLY V ANGLII. Na evropském kontinentě byly zřízeny v roce 1791 ve Francii jako jeden z požadavků francouzské buržoazní revoluce. V Habsburské monarchii byly zavedeny v roce 1849 a poroty rozhodovaly o vině u nejtěžších zločinů a u zločinů a přečinů politických a tiskových. Existovaly i v Československu po roce 1918. Porotní soudy se skládaly z dvanácti porotců -- laiků, kteří rozhodovali otázku viny a ze tří soudců z povolání, kteří v případě, že porota uznala obžalovaného vinným, rozhodovali o výši trestu. Porotní soudy byly u nás zrušeny teprve po únoru 1948. Totalitní režim nepotřeboval nezávislé poroty, ale soudy jako poslušný nástroj vlády jedné strany.
V USA EXISTUJI DVA DRUHY POROT. Velké porota (grand jury) má šest až čtyřiadvacet porotců a rozhoduje u nejzávažnějších trestných činů o tom, zda v obžalobě je dostatek důvodů, aby obviněný mohl být postaven před soud. Malá porota, zpravidla o dvanácti porotcích, pak rozhoduje o vině obžalovaného. Obžalovaný má právo zříci se účasti poroty.
NAŠE SOUDY PO ROCE 1948 BYLY SICE PROHLAŠOVÁNY ZA NEZÁVISLÉ, ale skutečnost byla jiná, zejména u politických trestných činů. Samozřejmě, že v soudních archívech nejsou písemné důkazy, že by je někdo ovlivňoval, protože vše se dělo „per huba". Navíc, velkou většinu těchto případů nesoudili řadoví předsedové senátu, ale předsedové soudu nebo jejich náměstci, tedy nomenklaturní kádry, u nichž byla poslušnost zajištěna tím, že mohli snadno ztratit svoje vedoucí postavení. Jejich pravidelné komplexní hodnocení, kdy se rozhodovalo, zda mohou setrvat ve funkci, se provádělo na sekretariátech okresních, krajských nebo ústředního výboru KSČ, kde se zpovídali, jak realizují trestní politiku strany. A tak se není co divit, že ještě v době, kdy se většině společnosti již otevíraly oči a totalitní režim se nezadržitelně hroutil, odsuzovali do vězení lidi, které by každá objektivně sestavená porota musela osvobodit. Jen tak se mohlo stát, že sedm aktivistů bylo odsouzeno za to, že 16. ledna 1989 položili květiny u sochy sv. Václava a že Václav Havel musel do vězení za to, že tomuto pietnímu aktu z chodníku přihlížel a že v otevřeném dopise vyzýval neznámého anonyma, aby se neupaloval. Totéž platí o odsuzování občanů v souvislosti s peticí. Několik vět: soukromě se sami soudci vyjadřovali o nesmyslnosti trestního stíhání, ale v jednací síni většina rozhodovala podle linie vedoucí politické síly.
JE JISTÉ, ZE NAŠE SOUDY MUSEJÍ BÝT NAPROSTO NEZÁVISLÉ. Jedním z opatření, jak toho dosáhnout, je zavedení porotou vybraných trestných činů. A lze jenom uvítat, že v návrhu ústavy, který vypracovalo Občanské fórum, se v článku 122 se zavedením porot počítá.
JUDr. Alois Dlouhý
Moravskoslezský den - 16.5.1990
