Být obhájcem je poslání
V soudních síních nebyli jen prokurátoři a soudci
Francouzský film Doznání, který jsme nedávno viděli v televizi, věrohodně líčí tragédii ostravského rodáka Artura Londona, který se v roce 1952 ocitl v soukolí vykonstruovaného politického procesu. Film je otřesnou ukázkou zločinných metod vyšetřovatelů StB, kteří horlivě přebírali zkušenosti svých berijovských učitelů. Film však také názorně ukázal, jak se našim stalinistům podařilo zdeformovat úlohu obhájce. Připomeňme si pozoruhodný dialog, k němuž ve filmu došlo:
OBHÁJCE: Vidím, že stát se o vás, i přes závažnost vašeho případu, dobře stará ... jako prase v žitě.
LONDON: Jako prase ano, ale před zabijačkou. Promiňte, je můj případ vážný?
OBHÁJCE: Hrozí vám trest smrti. Trest, jaký si zasloužíte a jaký stanoví zákon. Jediný způsob, jak docílit, aby vám byl rozsudek zmírněn, je přiznat se a spolupracovat s obžalobou.
FILM BYL NATOČEN PODLE STEJNOJMENNÉ KNIHY, v níž London popisuje setkání s obhájcem ještě podrobněji. Píše: „... jsem ho žádal, aby navštívil mou ženu, připravil ji na proces a na osud, který mě očekává. Požádal jsem ho také, aby jí řekl, že na proces nemá chodit, protože bych neměl sílu opakovat své výpovědi, kdybych viděl, že je v soudní síni. Slíbil mi, že se s ní setká, ale neudělal to.
NA JINÉM MÍSTĚ LONDON POPISUJE ROZMLUVU S OBHÁJCEM po vynesení rozsudku, kterým byl odsouzen na doživotí. Píše: „Můj advokát se mne ptá na mé úmysly. Nepřijímám rozsudek, chci se odvolat. Slyším, že Hajdů říká totéž svému advokátovi... se vrátí Hajdův advokát společně s mým... nám oznámí, že hovořili s nejkompetentnějšími osobnostmi a varují nás důtklivě, abychom se neodvolávali proti rozsudku... Ve chvíli, kdy mě opouští, slíbí mi advokát znovu, že se spojí s mou ženou a že mě pak navštíví ve vězení. Čekám na něho dodnes..."
MÁME-LI POCHOPIT PODMÍNKY, ve kterých obhájci v oněch letech působili, je třeba si připomenout, jak se o advokátech vyjádřil Lenin. V roce I905 v dopise napsal: „Advokáty je třeba držet zkrátka a pod stálou palbou, protože tihle intelektuálští mizerové často jednají hanebně ... Advokáty brát jedině rozumné, jiné ne." Tento citát se týká advokátů, kteří obhajovali ruské revolucionáře v carském Rusku, ale pro mnohé pozdější dogmatiky byla každá Leninova věta direktivou, platnou vždy a všude.
O NEDŮVĚŘE AŽ AVERZI K OBHÁJCŮM svědčí i výroky Klementa Gottwalda a ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky z února 1950 při setkání s delegací soudců z lidu. Jak bylo zveřejněno, Gottwald „vyslechl stížnosti soudců z lidu, které se týkaly zejména advokátů . . . Ministr Čepička reagoval také na výtky o advokátech. Po poznámce pana prezidenta, že advokáti nabádají své klienty k tomu, aby lhali, konstatoval, že je jim zákonem uložena povinnost přispívat k zjištění materiální pravdy. Přestupování meze obhajoby by mohlo zakládat trestný čin. Byla již provedena prověrka advokátů a byl zmenšen jejich počet. Výběr advokátů pro státní soud bude proveden znovu, neboť zkušenost ukázala, že výběr musí se řídit podle mnohem přísnějších měřítek než dosud."
MINISTR SPRAVEDLNOSTI - GOTTWALDŮV ZEŤ - se tedy vyjádřil jasně: advokátům, kteří by chtěli obviněné skutečně hájit, jednoduše hrozil stíháním. A pokud jde o výběr advokátů pro státní soud, který projednával tzv. protistátní delikty, není obtížné se domyslet, co měla znamenat ta „mnohem přísnější měřítka": bylo třeba vybrat ty nejpovolnější, třeba i nějak zkompromitované, které by měla StB „v hrsti", popřípadě přímo její spolupracovníky.
O ROK POZDĚJI, V ÚNORU 1951, na celostátní konferenci soudců z lidu vystoupil nový ministr spravedlnosti Štefan Rais (Čepička již byl ministrem národní obrany) a prohlásil: „Vytvořením krajských sdružení advokátů a odstraněním těch advokátů, kteří se projevovali jako nepřátelé lidově demokratického zřízení nebo nepožívali důvěry veřejnosti, se sice dosáhlo určitého zlepšení, ale většina advokátů se tím vnitřně nezměnila. Nastoupili jsme proto loňského roku i v advokacii novou cestu, cestu důsledné a trvalé očisty advokacie ... Otevíráme první právní poradny ... pod odpovědným vedením vedoucího poradny, pod jeho kontrolou ..."
ZNOVU TEDY POHRŮŽKA DALŠÍMI ČISTKAMI s jediným cílem: vytvořit prototyp obhájce, který svůj kladný postoj k vládnoucímu režimu bude demonstrovat laxní obhajobou svého klienta - třídního nepřítele, kterého StB již usvědčila a nebude klást žádné překážky k jeho tvrdému potrestání.
A TAK NENÍ DIVU, že pro obhajování v politických procesech byli vybráni advokáti, kteří se ke klientům chovali tak, jako obhájce A. Londona -- tehdy pětatřicetiletý vedoucí advokátní poradny v Kladně. Byli pouze „ozdobou soudní síně" bez viditelné snahy využívat zákonných oprávnění ve prospěch svého klienta.
TAKÉ V POSLEDNÍCH DVACETI LETECH se konaly politické procesy proti nepohodlným kritikům totalitního režimu. Nebyly už tak drastické jako v padesátých letech: StB si už nemohla dovolit to, co kdysi a soudy už neodsuzovaly k trestům smrti a k desítkám let vězení. V té době se již našli obhájci, kteří byli hodni tohoto označení a dnes právem zaujali významná postaveni v justici a v jiných státních orgánech (Burešová, Böhm, Čarnogurský, Danisz, Lžičař, Motejl).
BYLI VŠAK I TAKOVÍ, pro které byl vzorem zastrašený a pasivní obhájce let padesátých. Václav Havel v knize Dálkový výslech o svém obhájci z roku 1977 píše: „Tehdejší vězení, i když poměrně krátké jsem totiž nesl z různých důvodů velice těžce.Nevěděl jsem, co se děje venku, jen jsem v novinách sledoval zběsilou štvanici proti Chartě. Byl jsem klamán svými vyšetřovateli a dokonce i svým obhájcem."
MANŽELKA VÁCLAVA HAVLA PANÍ OLGA HAVLOVÁ po zkušenostech s procesy proti Václavu Havlovi a dalším chartistům v rozhovoru s Evou Kantůrkovou v roce 1979 uvedla: „Soudce vůbec není nezávislý a nezaujatý, u přelíčení proti sobě stojí dvě strany: na jedné prokurátor, soudce, senát a někdy i obhájce, na druhé obžalovaný."
PO LISTOPADOVĚ REVOLUCI se několika lidem, zejména z řad advokátů, podařilo vyvolat u části veřejnosti černobílý obraz, podle něhož obhájci jako celek vyšli z minulosti bez poskvrny, protože za všechny své klienty bojovali ze všech sil a veškeré nesprávnosti v trestním řízení jdou na vrub vyšetřovatelů, prokurátorů a soudců. Vytváření takovýchto falešných schémat je neseriózní a neobjektivní a působí dojmem, že si někdo sobě a svému stavu dělá reklamu.
I. ČERVENCE NABUDE ÚČINNOSTI NOVELA TRESTNÍHO ŘÁDU, která rozšiřuje oprávnění obhájců v trestním řízení. Současně zaniknou advokátní poradny a advokacie bude provozována za vyšší sazby a soukromě, tak jako tomu bylo do roku 1948 a jak je tomu prakticky ve všech zemích s rozvinutou právní kulturou. Znamená to posílení samostatnosti a nezávislosti výkonu advokacie. Jde o důležité předpoklady k tomu, aby všichni obhájci mohli v trestním řízení beze zbytku plnit své nezastupitelné poslání - za všech okolností chránit zájmy svých klientů a přispívat ke správnému a spravedlivému rozhodování soudů.
JUDr. Alois Dlouhý
Moravskoslezský den - 5.7.1990
